Ani se ještě nemusíme narodit a už jsme ve vztahu. Ve vztahu ke své matce, která nás vyživuje po celé prenatální období. Lebedíme si tam – jak kdo – většinou devět měsíců, až přijde ten dlouho očekávaný den zrození a my se podíváme na svět. Někomu z nás se někdy nechce, tak mu musejí lékaři napomoci. Třeba už ten malý človíček ví, že ho čekají v životě trable, a tak svou cestu zrození odkládá co to dá. Jiný človíček, který pociťuje mateřskou lásku od zrození a cítí, že se na něho „tam na světě“ všichni blízcí těší, vystřelí z lůna matky někdy tak rychle, že ani těch devět měsíců nevyčká a netrpělivě hledá cestu zrodu dříve.
Už jen jak jsme počati, vznikli jsme ze vztahu. Ze vztahu ženy a muže. A vztahy nás poté provázejí celým životem. Nejhlavnější pro nás je zpočátku vztah dítěte k matce, která ho porodila. Matka své dítě opatruje ve dne v noci, dává mu lásku celým svým srdcem, vstává k miminku, konejší ho, dodává mu pocit jistoty setrvání na tomto světě.
Jakmile se začneme klubat na svět a vyrůstat z miminkovského období, přecházíme do batolete, předškoláka, školáka, stále nás provázejí vztahy.
Nejdůležitější pro náš život je poté další vztah, a to vzájemná rodinná pouta. V rodině se stýkáme s rodiči, sestrami, bratry, vzdálenějšími příbuznými, kteří nás navštěvuji a my navštěvujeme je. Rodina človíčkovi dává vklad do života. Základem je vzájemná důvěra a láska. V rodině, kde cítíme zázemí, jsme rádi. Ale život nás už odmalička učí, že ne každý, se kterým se potkáme, jsme v pohodě a šťastní. Nové kamarády potkáváme ve školkách, na hřištích, při zájmových činnostech, při studiu, ve škole, v zaměstnání. 
Ti, kterým rodina dala ten pravý základ – pocit jistoty, zdravého sebevědomí a umět si vytvořit láskyplný vztah sám k sobě – ti si vzájemné vztahy s ostatními užívají, protože se netrápí malichernostmi a žijí právě teď a tady.
